Poškození a smrt vždy rámovaly box. Tato tvrdá pravda znamená, že navzdory chaosu mimo ring je box šokujícím způsobem skutečný. Může zmrzačit a dokonce zabít, ale v podivném paradoxu box také způsobuje, že se většina bojovníků cítí intenzivněji naživu než cokoli jiného. Část tohoto transu se přenáší na diváky a proto je box pro některé lidi tak přitažlivý. Proto box nezmizí, proto box jako bojový sport bude žít dál.
Jenže, kdo se chce starat o bojovníky, na které se dívá?
Pokud tito lidé chtějí, aby bojovníci byli po boxu v pořádku, pak jedinou nadějí je vzdělávat novou generaci bojovníků a trenérů.
My, SĒRUM, cítíme povinnost dostat box z temných dob, protože tyto informace jsou na dosah ruky. Udivuje nás, že box tímto způsobem bojovníkům nepomáhá.
Box si vybírá svou daň, je to sport, kde jsou rány do hlavy základem. A v hlavě máme náš nejcennější orgán, mozek.
Když bojovník, boxer, neví jak se má o mozek starat, a nikdo z týmu okolo něj to též neví, pak mu nezbývá než ochrana hlavy nějakou pomůckou, to ale nestačí.
Mozek 17-20% boxerů nese jasné známky pokročilé chronické traumatické encefalopatie ("CTE").
"CTE" je závažné poškození mozku vyvolané opakovanými údery do hlavy. Poprvé bylo popsáno už v roce 1928 jako "dementia pugilistica" čili boxerská demence u profesionálních boxerů, kteří byli během své sportovní kariéry vystaveni bezpočtu tvrdých úderů do hlavy.
Těžko říci kdy, ale opravdovou pozornost upoutala změna chování slavného boxera Muhammada Aliho v jeho mládí.
Na konci 70. let veřejnost pozorovala změny v Aliho rychlosti a řeči. Byly to prvotní, obtěžující příznaky traumatického poškození mozku, poklesu tvorby dopaminu a počátku rozvoje Parkinsonovy choroby. Ve skutečnosti mu byla Parkinsonova choroba diagnostikována až v roce 1984, v jeho 42 letech. Tedy pouhé tři roky poté, co ukončil profesionální boxerskou kariéru.
Trvalé poškození mozku u boxera je difúzní povahy, to znamená, že poškození zahrnuje všechny oblasti mozku. Poškozeny jsou zejména velké neurony různých vrstev mozkové kůry, sítě zajišťující neuroplasticitu a Purkyňovy buňky mozečku.
A narušená funkce mozečku znamená zhoršenou pohybovou paměť.
Po četných ranách do hlavy to odnášejí Purkyňovy buňky mozečku, ty můžeme přirovnat k dopravnímu semaforu, který usměrňuje a tím také zrychluje provoz v mozkových centrech pohybu. Poškozená Purkyňova buňka a její synapse „semaforového“ typu si hůře pamatuje a vybavuje určité vzorce pohybu, a nerozpozná promtně „zelenou vlnu“, když je to zrovna nejen v zápase, ale i v životě zapotřebí.
Četnými nárazy do hlavy dochází k otokům, hematomům a vyšší míře krevní srážlivosti, důsledkem čehož je ischemické poškození mozku. Dochází totiž k malým cévním mozkovým příhodám, které nejsou fatální, často nebývají bezprostředně zaznamenány, ale v důsledku zhorší okysličení příslušné oblasti. Dochází potom třeba ke zhoršení zraku, hučení v uších, poruchám vyjadřování, rovnováhy.
S údery do hlavy je neprodleně spjat vysoký stupeň oxidačního stresu, který urychluje tvorbu amyloidních plaků a neurálních spletí. Právě vyšší rozsah amyloidních plaků i neurálních spletí zvyšují pravděpodobnost vypuknutí nejen Alzheimerovy choroby v mladším věku, ale i urychlují rozvoj demence jako takové.
Muži, kteří v raném věku boxovali jako amatéři, jsou podle nové studie vystaveni většímu riziku raného nástupu demence, tzv. „boxerská demence“ ("CTE").
Zjištění ukazují, že i u těch boxerů, u kterých mozek nevykazuje "CTE" je nejméně dvakrát vyšší pravděpodobnost, že budou mít kognitivní poruchy podobné Alzheimerově chorobě, přičemž nástup demence začíná v průměru o pět let dříve než u těch, kteří nikdy neboxovali.
Člověk ostatně nemusí být profesionálním boxerem, aby mu opakované údery do hlavy přivodily „boxerskou demenci“.
Při "CTE" se v mozku hromadí tzv. TAU protein a vytváří v nervové tkáni "smotky" a "vlákna". TAU protein brání mozkovým neuronům ve správné činnosti a nakonec je zabíjí.
Počátečními příznaky onemocnění je zhoršení paměti, náladovost, nevypočitatelné chování, deprese a ztráta sebekontroly. "CTE" obvykle končí těžkou demencí.
V současnosti neexistují širší epidemiologické studie, které by určily prevalenci tohoto stavu v moderním boxu, přestože 17 % profesionálních boxerů s profi kariérou mělo ve věku 30-50 let klinicky prokázanou "CTE".
Což je alarmující, extrémně vysoká daň za profi boxerskou kariéru. V podstatě 20% šance býti dementní v poměrně mladém věku.
Ačkoli se tedy u většiny zápasníků nevyskytuje trvalá a nevratná neurologická dysfunkce, byla hlášena souvislost mezi počtem odehraných zápasů a rozvojem neurologických, psychiatrických nebo histopatologických příznaků a symptomů encefalopatie u boxerů.
Tyto příznaky často začínají roky nebo i dokonce desetiletí po posledním traumatu mozku nebo ukončení boxerské kariéry.
Někteří vědci se domnívají, že závažnost onemocnění závisí na délce doby. Po kterou se člověk věnoval boxu.
Bohužel analýza z roku 2009 u vzorku lidí, kteří zažili "CTE" zjistila, že průměrná délka života lidí s touto nemocí je pouhých 51 let.
Naopak na délce věnování se boxu závisí pokles IQ, viz studie profesor Jiraporn Laothamatas ředitel AIMC.
I bez rozvoje "CTE" je mozek boxerů, který je vystavován ranám do hlavy neustále ohrožen rozvojem chronického traumatického poranění mozku.
Patří sem epidurální a subdurální hematomy, intrakraniální hematom, edém mozku, pneumocephalus, parézy mozkových nervů, ložiskový neurologický deficit, posttraumatická epilepsie a parkinsonský syndrom.
"CTBI" se projevuje u cca 20% profesionálních boxerů a projevuje se takto:
Těžká forma "CTBI" opět končí „boxerskou demencí“.
Mozek se nikdy plně nespraví tak, jak se zahojí zlomená kost.
Zotavení a návrat k plnohodnotné funkci po poškození mozku závisí na příčině zranění a symptomech osoby. Velkou roli v uzdravení hraje neuroplasticita mozku.
Neuroplasticita neboli „plastičnost mozku“, znamená, že nervová spojení mohou být znovu vytvářena, zjemněna nebo naopak oslabena a zcela přerušena.
Nejdříve se podívejme, jak a čím si pomáhají sami či co jim jejich týmy nejčastěji doporučují:
Vycházejme z toho, že box je stejně hra psychická, jako fyzická.
Pro boxera je stěžejní výborná pohybová koordinace, rychlé, bystré a kreativní myšlení.
A zároveň odhodlání a chuť si to rozdat s protivníkem.
K tomu všemu boxer nesmí být napnutý, musí být v tzv. „proudu“, uvolněn.
K tomu všemu je vhodné zvolit si svůj adpaptogen, vhnodnou adaptogenní bylinu, co se týče úderů do hlavy, vidím jako nejvhodnější pupečník asijský (GOTU KOLA) nebo acopa moneri (BRAHMI). Nemíchat tyto adaptogeny dohromady.
Celkově je nutno o sebe pečovat, nechat si dělat rozsáhlou baterii krevních testů, držet pro daného člověka optimální životosprávu a vyvarovat se dalších, pro mozek rizikových záležitostí jako je konzumace alkoholu či drog.
Přírodní látky by v péči o zdraví mozku boxera měly hrát prim. Bohužel se doposud nevyužívají a boxeři a jejich týmy tápou a zkouší.
My, SĒRUM, dáváme boxerům šanci minimalizovat následky tohoto adrenalinového sportu, ve kterém bojovníci riskují sami sebe.
Ivana Kyselková